Když vidím nový Karlín, je mi smutno

Radní Helena Chudomelová v rozhovoru pro Pražský deník říká:

Ženy na radnici

Radní Helena Chudomelová loni oslavila šedesátku, ale do důchodu se teď rozhodně nechystá. Na magistrátu se stará o oblasti školství, sportu a volného času. „Co to je?“ reaguje s úsměvem na otázku, zda sama má nějaký volný čas. Pokud jí ho však trochu zbude, snaží se sportovat. A „docela“ úspěšně. Loni například získala stříbrnou medaili na mistrovství světa v jízdě na dračích lodích.

* Říkala jste, že si k našemu rozhovoru musíte přinést čaj na uklidnění. Co vám v poslední době přidělává vrásky na čele?

Například v zoologické zahradě se dostavuje sloninec a hrošinec za téměř půl miliardy, a tak jsme museli najít peníze na dostavbu. Něco bude muset zaplatit i zoo. Ale areál bude skutečně stát za to. Lidé dostanou náhled do sloní domácnosti. Z těch dalších starostí: trochunám„zavařili“ poslanci. Schválili novelu zákona, kde stojí, že ředitelé, kteří jsou ve funkci šest a více let, končí k 31. červenci tohoto roku.

* Což může ale znamenat, že na některých školách skončí úspěšní a oblíbení ředitelé zbytečně. Jen proto, aby vyhověli zákonu. Je tomu tak?

Poslanci se brání, že v zákoně je klauzule, podle které záleží na úvaze zřizovatele, zda konkurs na ředitelské místo vypíše. Já jsem však právník, a když jeden zákon mi něco říká natvrdo a druhý něco jiného, neumím si v tom docela poradit. Ptali jsme se proto, a od pana ministra Dobeše jsme dostali vyjádření, že konkursy plošně vyhlašovat nemusíme. Takže se toho budeme držet. Stejné stanovisko jsme dostali i od legislativní rady vlády. Ale protože ani jeden z nich není vykladačem zákona, mohou s tím být problémy…

* Jaký konkrétní problém by mohl nastat?

Například v tom, že ředitel vydává rozhodnutí o přijetí či nepřijetí žáka. Ateď si představte,

Helena Chudomelová

Narodila se před 60 lety v Praze. Zde také vystudovala práva, za minulého režimu pracovala jako laborantka či právnička Pražského kulturního střediska. Po převratu byla za Občanské fórum kooptována do MNV v Praze­Modřanech, kde v letech 1992 až 2010 působila jako místostarostka. V roce 2011 se po rozpadu pražské koalice mezi ODS a ČSSD stala za TOP 09 radní pro školství, sport a volný čas. Je vdaná a má tři děti. že se někdo obrátí k soudu s tím, že ředitel je ve funkci neoprávněně. Co potom bude platit? Trápí nás také financování škol. Vezměte si, že například ve školství máme 193 právních subjektů, takže to je docela porce. Mámv plánu je postupně všechny navštívit.

* Jak taková návštěva radní na škole vypadá?

Projdeme si školy a podíváme se, jak vypadají. Nedávno jsem se třeba dostala k odhadu opravy fasády na 11,7 milionu korun. Přišlo mi to docela hodně, a tak jsem se jela na místo podívat a zjistila jsem, že například čela školy už novou fasádu mají… Řekla jsem, že takto ne. Necháváme si zpracovat posudek, jestli jsou takové náklady přiměřené.

* Kde to bylo?

Ve Vršovicích. Ale která škola to byla,vám říkat nebudu (usmívá se). Prověřujeme také školy, kde máme podezření na možný výskyt azbestu. A samozřejmě se zabýváme rovněž mediálně sledovaným tématem slučování škol.

* Nastane v nejbližší době nějaké?

Některé školy asi slučovat budeme, ale v žádném případě to nebude letos. Vbřeznu jsou přijímačky a to bychom tyto školy podrazili. Už nějakou dobu musí, zejména střední školy a učiliště, vyvíjet činnost, aby nalákaly žáky ze základních škol, protože dětí ubývá.

* Máte na starosti školství a volný čas. Zajímá mě, zda máte čas na vlastní volný čas?

Volný čas, co to je? (směje se) Dvakrát týdně chodím cvičit, ale to je tak všechno.

* Jak tedy vypadá váš pracovní den?

Chodím sem zhruba na devátou, a pak se to na mě začne po půl hodinkách valit. Domů vyrážím zase kolem deváté. Už jako místostarostka jsem měla na starosti sport a volný čas, takže tam jsem v obraze, ale školství je pro mě stále docela nové, takže se musím pořád hodně učit.

* V životopisu píšete, že jste se řadu let věnovala kanoistice. Viděl jsem, že vaše kolegyně, radní Eva Vorlíčková, má stejný koníček. Už jste spolu byly na vodě?

To víte, že ano. Jsme všichni z jedné loděnice (směje se). S námi ještě pan náměstek Pavel Richter i moje paní sekretářka.

* A stále vyrážíte na loď?

Stále. Loni v létě jsme byli na mistrovství světa v jízdě na dračích lodích. Závodila jsem ve veteránské kategorii za muže, protože musí být 20 pádlujících, ale našich mužů bylo jen 17. Takže jsme je posílily.

* Jak to dopadlo?

Získali jsme stříbrnou medaili. Když námna konci jeden pán gratuloval, říkal, že jsme tři nejkrásnější chlapi v posádce (směje se).

* Tato záliba vás provází už od dětství?

Ano. Můj tatínek kdysi závodil, takže už odmalinka chodím k loděnici. Tehdy jsem začala jezdit na kajaku. Později jsme s manželem jezdili na divoké vodě, což je to, co dělá i paní Vorlíčková. Pak jsme toho nechali, až nedávno jsme se zase vrátili k vodě díky dračím lodím.

* Jezdila jste na lodi, studovala jste práva. Co vás přivedlo k politice?

Rok 1989, kdy jsem byla na mateřské dovolené a oslovilo mě Občanské fórum s tím, že potřebují právníky, a jestli bych jim tedy nepomohla, když stejně doma nemám co dělat (směje se). Začala jsem vypomáhat, pak mě kooptovali do MNV. Kandidovala jsem, byť na posledním místě, ale stejně jsem byla díky preferenčním hlasům zvolena a v roce 1992 se stala místostarostkou v Praze­ Modřanech. A zůstala jí 18 let.

* Proč jste se po takhle dlouhé době v Modřanech rozhodla jít na magistrát?

Nebylo to tak, že bych se tomu bránila. Vminulosti jsem dvakrát kandidovala do pražského zastupitelstva, ale vždycky jsem skončila těsně pod čarou. Když se skládala nová koalice ODS a TOP09, kolegové mě navrhli s tím, že už v komunální politice něco umím. Byla jsem už sice v důchodu, ale „vytáhli“měz domova a šla jsem do toho.

* Jaký pozorujete rozdíl mezi prací na radnici a magistrátu?

Není to tak výrazná změna, i když hned jsem zpozorovala, že v Modřanech za mnou chodilo hodně zástupců z řad občanů. Tady už je přece jen poznat, že jsme o stupínek výš, takže mě navštěvují spíše zástupci městských částí, ředitelé škol… občany přijdu do styku méně, i když se nedá říct, že vůbec.

* Nehrozí člověku, že když je tady řadu let, což zatím samozřejmě není váš případ, může ztratit kontakt s „obyčejnými“ lidmi?

Ano, toto riziko tady je a vidíte to ostatně i v Poslanecké sněmovně. I tady člověku hrozí, že ztratí soudnost. Nezabýváte se už kanály, neposekanou trávou a podobnými každodennostmi, ale širšími problémy. Proto je důležité chodit mezi lidi a neztrácet s nimi kontakt.

* Bavili jsme se o školství z politického úhlu pohledu. Co se vám ale vybaví, když se řekne vaše dětství a základní škola?

Že už je to strašně dávno (směje se). Chodila jsem na základní školu do Karlína v Peckově ulici a každý listopad se vždycky scházíme. Za rohem u této školy je teď důmdětí a mládeže,kamjsme vždycky rádi chodili do různých kroužků, na šití nebo na tanec. Takže je pro mě teď trochu paradoxní, že tam přicházím jako nadřízená pana ředitele.

* Těšíte se na tuto návštěvu?

Samozřejmě. Vždycky se tam ráda vracím. I když jsem zažila i nepříjemné návštěvy, po povodni, kdy to tam bylo vytopené a zdevastované. Ale škola je krásně opravená. Vůbec, secesní domy v Karlíně miluji.

* V Karlíně jste vyrůstala?

Ano. Byl to můj domov.

* Jak reagujete na velkou proměnu čtvrti, o které Ivan Hlas kdysi zpíval, že „má černou duši“…?

Když jsem se s panem Borensteinem (realitní podnikatel vlastnící značku Karlín Group – pozn. red.) z titulu své dřívější funkce místostarostky pro územní rozvoj sešla, řekla jsem mu, že úplně kazí genius loci Karlína. Na pohled je sice hezké, co staví, ale nostalgicky měmrzí, že mizí pavlačové domy, kde jsme si jako děti hráli.

* Říkala jste, že volného času teď moc nemáte čas. Takže starosti o domácnost leží hlavně na manželovi?

Děti už jsou pryč z domu, takže těch starostí zase tolik není (usmívá se).

* Žádné velké vyvařování?

Moc nevaříme. Přece jen, v devět večer, kdy se vracím domů, už to není ono. Abych pravdu řekla, ani mě příliš vařit nebaví. Zato moc ráda peču cukroví. O posledních Vánocích mě potěšili moji chlapci. Starší syn je v australském Sydney a volal mi, jestli bych jim neposlala krabičku cukroví. Takže jsem napekla a jednu krabičku poslala do Austrálie a druhou na Nový Zéland, kde je pro změnu mladší syn.

* A co je vaší specialitou?

Vanilkové rohlíčky, z másla a s mandlemi. Je to recept už od mojí prababičky.

* Na začátku našeho rozhovoru jste mluvila o zoo. Skončíme tedy u zvířat. Kdybyste mohla být některým z nich, které by to bylo?

Vzhledem k tomu, jak pořád inklinuji k vodě, říkám si, že jsem možná kdysi byla ryba. Nebo pes, protože ti se ke mně ohromně mají. Takže jako rybu nebo psa bych si sebe asi dokázala představit (usmívá se).